Mámin pohlavek

Mámin pohlavek

       Někdy v zimních dnech ze mne vypadla básnička s latinským názvem Non. Slova v ní nejsou moc veselá, ale mohu na ně trochu navázat při svém dnešním povídání.

kdo mi promine

až tu malou planetu

zmačkám

zahodím

vypnu

       Chci povídat třeba o tom, že vše zlé bývá i pro cosi dobré. Třeba i proto, že leckomu roušky sluší. A jiný zase schová to, co ke kouku moc není :-)

       Nejsem zdaleka sám, kdo vnímá současnou pandemii jako takovou malou výzvu, malé a vlastně jen docela tiché varování. Najednou leckdo třeba zjistí, že jsme jen takovými mamánky této planety. Že nás blbě rozmazlila. Najednou nemůžeme jít na pivo do hospůdky, nesmíme za muzikou nebo do školy, nečekají nás možná až tak často končiny za devatero horami a devatero řekami. V roušce se i nějak blbě dýchá. Najednou se nám všem tak trochu blbě dýchá.

       Kolikrát už jsme ve zprávách spatřili neutěšené obrázky z oblastí různých epidemií. Nebo ještě horší obrázky z válek. Netýkalo se nás to, tak proč bychom se tím trápili. A najednou jsme v tom až po uši i my, z té naší prý vyspělé civilizace. Přitom nejde téměř o nic, naprostá většina tvorů druhu homo sapiens (...to jako vážně sapiens...?) tuto pandemii pravděpodobně přečká, přežije. Nejde o mor a nejde ani o válku.

       Přemýšlím tak trochu i o nás, kdo občas hodíme na záda batoh, obujeme boty a jdeme k přírodě blíž. I mezi námi jsou troubové, kteří třeba vylezou na nějaký kopeček a pak se bijí v prsa, že dobyli vrchol, zdolali horu. Myslím, že nedobyli, nezdolali, opravdu ne. Jiní se zase třeba někde potkají s krásou netopýra nebo jiného malého zvířátka. A jak by řekli Pat s Matem: "...a je to."

       My mamánci této Zeměkuličky najednou tak trochu můžeme vnímat, že jsme vlastně docela křehcí a zranitelní. Že až se ta planeta jednou fakt naštve, tak si s námi poradí vcelku snadno a rychle. Zatím jsme vyfasovali jen takový malý mámin pohlavek. Možná neměl být malý, možná nám měly uletět roušky, brýle, zuby a mobily někam do příkopu, nevím. Snad to nejmenší, co bychom mohli udělat, je vystoupit na takové malé zastávce té naší rychlíkové trati, kdesi v lesích. A tam trochu přemýšlet.

       Omlouvám se všem těm, kteří mají jiný pohled na věc. Ten svůj opravdu nikomu vnucovat nechci. Jen prosím - kdo si pořád ještě myslí, že je člověk pánem tvorstva, ať zvedne ruku. Nejlíp s rouškou. Ani proti těmto rukám nic nemám, jen je neumím pochopit. Dík.

Petr "Pavouk" Hajner, Volary

Psáno bez náhubku druhý jarní den, zlehka upraveno pátý podzimní den roku dvacátého. Fotografováno před rokem.  

{jcomments off}