Miniatury : Nepotřebuju ani borůvku

     Nepotřebuju ani borůvku

     Venku se pasou v dešti dva koníci. Třešně odkvétají. Spárami mezi dlaždicemi lezou mravenci. Straka odlétá na jednu stranu, kocour prchá na druhou. Moje dcera právě rodí. Už mě k ní nepustí. Čekám v kuchyni, prohlížím si nástěnku, kde jsou obrázky mých druhých dvou vnuček. Zaujala mě kresba rysa, jehož tvář je zakryta černým závojem. A z papíru vystřižené siluety dvou tanečnic s přilepenými sukněmi, kolem kterých letí pták s křídly ze dvou listů. Naslouchám, zda neuslyším nářek rodičky. Ale je ticho.
     Vnučka Inuška se rodí do vody. Zpod hladiny hledí na maminku. První spojení očima? Kouříme s jejím tátou před domkem. Skoro šeptáme i tady venku. A novorozeňátko leží na břiše maminky jako vyplavené na pobřeží, malá Venuše zrozená z voňavé pěny prvními doušky saje mléko. Nepláče, zůstává připojená k placentě, ke své první mámě, jak mě poučuje dula Alice. A jako jednou bude poprvé odcházet na zábavu, i zde, až se placenta oddělí, odejde do náruče své druhé maminky a stane se dcerou člověka.

***

     Sedím s Lukášem v jeho zahradním domku, jeho možná provizorním, možná trvalém domově. Venku nabírá déšť na síle, nahoře na cestě se mihl červený deštník jak z Mánesova obrazu, do kterého už vsakuje soumrak. Pijeme čaj. Lukáš vzpomíná na návštěvu svých rodičů. Je květnový, miluje jaro. Leží nahý ve vaně a čte si Seifertovy verše, v nichž vše rozkvétá prozářené sluncem a láskou. Tu do koupelny vstupuje jeho matka v černých šatech. „Co myslíš?“ ptá se. „Budou se mi hodit do rakve?“
     Mlčíme nebo hovoříme o mlčení. Což není totéž. Lukáš vypravuje, jak hodinu a půl hlídá devadesátiletou paní. Její dcera si potřebuje něco zařídit. A on se pokouší se stařenkou navázat kontakt. Zkouší různými cestami navázat řeč, stará paní odpovídá jedním slovem, trochu to připomíná rozhovor s naštvanou manželkou, po půl hodině už vystřílel všechny možnosti, následuje hodina a půl ticha. Nakonec se dcera vrací, Lukáš podává stařence ruku. „Děkuju, že jste tu se mnou byl,“ odpovídá.

***

     Teplice jsou město kašen, fontán, vodotrysků a sakur, které odkvétají jako bíle kvetoucí třešně během porodu mé vnučky Inušky. Stačí závan větru a hned stojím v růžové chumelenici. Na Zámeckém náměstí je klid, katolický kostel je zamčený, pravoslavný otevřený, vstupuju, zrovna tam probíhá křest. Pop zpívá modlitbu, drmolí, nerozumím mu ani slovo, miminko spí a mně je najednou líto, že malá Inuška nebude pokřtěná.
     Okolo fontány Před Kamennými lázněmi pobíhají kluci, nabírají vodu do petek a stříkají po sobě. Jsou už celí mokří. Jeden z chlapců krouží okolo na kole, smykuje vždy doprava, já jako kluk to uměl jen doleva. Teď jeden klučina postříkal štíhlou dívku, ta už toho má dost, honí ho s klackem okolo červených tulipánů.
     Scházíme se po devětačtyřiceti letech se spolužáky z devítiletky. Těšil jsem se na Milana, svého nejlepšího kamaráda, divocha ze vsi Hudcov. Drželi jsme tenkrát spolu, my přespolní, kteří putovali do řetenické školy z Újezdečku, Hudcova nebo Nové Vsi. Milan mi imponoval tím, jak na školu kašlal. Žákovskou knížku měl už někdy v listopadu popsanou poznámkami a zprávami učitelů pro jeho otce, zatím co já každou poznámku obrečel a byl jsem šprt k pohledání. Milan se někdy v sedmé třídě odstěhoval do jiného města. Pak jsem o něm dlouho neslyšel, objevil jsem ho až před několika lety na fejsu. Stal se z něj motorkář, drsňák v kožených hadrech s plnovousem spleteným do copanu. Těšil jsem se na něj, ale nedorazil. Napsal všem, kteří jsou na WhatsApp, zprávu: Věřte, že jsem se opravdu na sraz těšil. Dokonce jsem si připravil i řeč, ve které jsem chtěl vzpomenout ta školní léta strávená každodenní šikanou, z níž dodnes mám traumata. Také prstem jsem chtěl ukázat na ty, kterým jsem musel každý den, a to včetně weekendů a svátků, odevzdávat své svačiny a v důsledku toho jsem ani moc nevyrostl. A nevraceli pytlíky. Doufám, že se všichni pěkně zlinkujete. Adiós amigos.
     S Alenou vzpomínáme na naše společné cesty ze školy. Alena bydlela kousek za nádražím Teplice - Zámecká zahrada. Já pod Novou Vsí. Šli jsme podél dlouhé betonové zdi nemocnice. Alenka se snažila dát dohromady jakousi indiánskou tlupu, v níž ona by byla náčelnicí a já v tom žebříčku hned za ní. Navrhovala další vhodné členy, ale stále jsme zůstávali jen my dva. Celý indiánský kmen vznikal jen v naší fantazii.
     Jednou se Alenka kvůli něčemu naštvala. Odešla na druhý chodník, ale pak se ke mně vrátila a řekla mi, že to byla jen zkouška, zda obstojím. Kdybych přešel k ní, zkoušku bych neudělal, ale tím, že jsem na sobě nedal nic znát a vykračoval jsem si dál na své straně, testem jsem prošel. Podobné zkoušky na mě čekaly celý život. A už nikdy jsem neobstál. Vždy jsem to byl já, kdo se vracel k ženám, které odcházely. Snažil jsem se vztahy s nimi zachraňovat, nabízet ruku ke smíru, bál jsem se konfliktů a ustupoval jsem, až jsem nakonec sklidil opovržení. Až pozdě jsem pochopil, jak je v tomhle láska nekompromisní. Chtěl jsem se změnit, chovat se jak muž, který si stojí za svým, ale bylo to nad mé síly. Zůstal jsem chlapcem, který touží po přijetí. Jenom tenkrát s Alenkou cestou ze školy jsem se nejvíce projevil jako chlap.

***

     Kavka si vykračuje mezi odpadky. Teď si stojáčky přidržuje kousek jablka. Vyklovává první ranní vitamíny. Bezdomovec si myje ruce v louži. Člen nádražní ostrahy drnká ve stoje na klavír. Asistenční fenka vede slepou dívku, vedle ní další slepá, snad dvojče té první, se drží maminky vlekoucí těžké tašky. Všechny tři mají podobné nosy. Scházím na nástupiště a dívám se otupěle na jakousi reklamu. Přichází ke mně ukrajinská dívka, s milým přízvukem v řeči mi ukazuje na obrázek.
     „Kdysi byla Fanta jen oranžová.“ upozorňuje mě s milým úsměvem. „Teď už je i bílá a zelená.“
     „No jo,“ pokývnu hlavou. „Nějaký nový semafor.“
     A znovu to cítím: Ta dívka je andělkou. Takhle mi vcházejí do života neznámí lidé, usmějí se, nežebrají, nezištně řeknou něco naprosto nečekaného, co zahřeje, a zase odejdou.
     Do vozu metra nastupují prvňáčci, učitelka se je snaží udržet pohromadě jak hejno housat. Malí se navzájem přidržují za řemínky batohů. Na nástupišti dřepí mladý muž před sedící ženou, zachytává se jejích stehen, jejího pasu, jak trosečník ždímá jí dlaní vlasy. Vracím se ke slepé dívce s fenkou: Jaké to je mít vlastní oči kus před sebou na vodítku?
     Na schodišti z podzemní haly předvádí sjetý Cikán zpomalený shuffle dance, v jedné dlani drží cigaretový papírek, prsty druhé dlaně zabodnuté do tváře couvá okolo ženy, která si v podřepu svírá pramen hustých černých vlasů. S dlouhými prodlevami jej provléká gumičkou, jako by na něm takřka nehybně visela. Kolem nich se válejí útržky novin, papírové pytlíky a kalíšky. Stoupám po těch schodech, ozývá se cvakání podrážek, jak jsem šlápl do něčeho lepkavého.
     Na Václaváku míjím stovky lidských osudů, jichž se ani nedotknu. Nemám sílu tlačit svět před sebou. Stojí tu kolona aut, která vytrubují jak někde v Asii. Překáží jim náklaďák. Vysoký hubený mladík se na místě klátí, láme se v pase, rukou kyne té troubící řadě aut. „Dejte mi nějaký řád,“ volá. A nevím, zda myslí vyznamenání nebo režim dne.
     „Nebudu ti nic slibovat,“ hučí opilec před Hlavákem do telefonu. „Ale den co den ti budu dokazovat, že chci být s tebou. Moc mě mrzí, co se včera stalo. Ale nemůžu být každý den venku. Vždycky si budu dělat, co chci.“

***

     V restauraci si sedá starší manželský pár ke stolu, ona mu svléká bundu, pokládá mu kšiltovku na stůl do bezpečné vzdálenosti, on, trochu vyděšený pohled, chytá se láhve vyčuhující kousek nad stůl z regálu na víno, kroutí tím hrdlem jak motorkář rukojetí plynu, ona ho pleskne přes tu ruku, fuj, dědku, pak si s ním vyměňuje místo, aby dal pokoj, a už oba otupěle listují ve smartphounu.
     Sedím s Corliss na lavičce na trojské třešňovce. Přímo přede mnou přechází sem a tam do půli těla nahý, vychrtlý muž a mluví do telefonu. Doléhají ke mně jen slova: „Obchodní schůzka, klient, zkonzultovat, porada, děkuju, pěkný den.“ Kus za ním nastavuje dívka nahý zadeček slunci. Mnohá slova jsou tento den pronesena z úst rozličných lidí. Která sdělují podstatné? A které mlčení je to pravé, v pravý čas?

***

     Autobus je plný k prasknutí. Začíná prodloužený víkend a víc jak polovinu sedaček zabrala třída malých dětí. Smiřuju se tím, že budu celou cestu stát v chodbičce. Muž mého věku sedí u okna a ukazuje mi, že je vedle něj volno. Odpovídám, že ještě nejspíš někdo s místenkou dorazí, ale když muž mlčí, usedám a únava mě zmáhá. Chci si poznamenat do notýsku nějaký postřeh, vtom si všimnu, že si muž vedle mě pokládá na batoh sešit A4 a také si něco píše. Jsem zvědavý, většina lidí jen vyťukává zprávy palci do mobilů. Co toho člověka přimělo použít tu za jízdy papír a propisku? Píše s prodlevami, jako by těžce přemýšlel, hledá ta pravá slova. Je to milostný dopis?
     Nahlížím mu opatrně přes rameno. Bohužel, jak sebou autobus cuká, je mužovo písmo takřka nečitelné. Přečtu jen ojedinělá slova, třeba „celý krásný nový den“. Pak se mi podaří rozluštit zvláštní větu: „Já si vybral život, žít, lásku, světlo.“ A muž píše a píše, nakonec má plnou celou stranu, otáčí listy zpět a já vidím, že má popsaný skoro celý sešit. Každá stránka je uvedena datem. Je to tedy deník? Ale motivy nevyjadřují nic intimního ani osobního. Jen se opakují slova jako krása, zdraví, světlo.
     Když muž konečně odloží propisku i sešit, dává se se mnou do řeči. Ani on neměl místenku. Odpověděl jsem mu, že nemám šanci si místenku koupit, protože mám starý tlačítkový mobil a nemohu si do něj stahovat aplikace pro různé služby. A už se dostáváme na zajímavější témata: Odpojení se ze systému. Muž tvrdí, že se brání všem moderním vymoženostem, protože se obává, že jej bude systém přes různá napojení, aplikace a později i čipy kontrolovat a směrovat tam, kam on by nikdy sám o své vůli nešel. „Vůle je všechno,“ tvrdí ten muž. A aby se vnitřně zpevnil, den co den si zapisuje, po jakém životě touží. Věří, že každodenním opakováním se jeho prožitky stanou pozitivními, plnými světla a radosti.
     „Mám problémy s alkoholem,“ svěřuju se mu. „Vím ze své zkušenosti, že vůle bývá někdy slabá.“
     Muž si však stojí za svým. „Já sám se rozhoduju, co budu dělat a co ne. Zapálím si cigaretu, dám si frťana, ale jen když chci já. Nebudu-li chtít, nemusím ani jíst.“
     Vypravuju mu, jak jsem se synem Oldou přecházel Západní Tatry a jak jsme dlouho nemohli najít vodu. Zmírali jsme žízní a pak jsme objevili první borůvku, a jak nám božsky chutnala.
     „Nepotřebuju ani borůvku,“ tvrdí ten muž. „Borůvka vyrůstá z energie vzduchu a ohně, já mám přístup přímo k té energii a ta mě udrží na živu i bez plodu, který stvořila. Ale musím mít vůli. Jakmile jen trochu zapochybuju, ve vůli se objeví trhlinka a já zeslábnu.“
     Vystupuje ve Čkyni. Jeho cílem je Javorník. Ví, že se nejdříve musí dostat do Vacova, ale netuší, kdy mu to jede dál. Nikdy na Šumavě nebyl. Říkám mu, že po silnici to je devět kilometrů. „Něco pojede,“ odtuší. „Můžu to klidně dojít i pěšky.“
     Autobus se rozjíždí a pokračuje na Vimperk. Postava vedle něj kráčí svižným a pevným krokem. V batohu si nese sešit popsaný apely, pokyny, povzbuzeními, text, který není ani deníkem, protože neobsahuje žádnou pochybnost o sobě, ani milostným dopisem, v němž by se milé přiznával ke skrytým touhám srdce.

Text a foto Roman Szpuk

Popisky k fotkám:
1) Inuška
2) Černé květiny pro rysa za černým závojem
3) Pták míjející dvě tanečnice

Rok 2025
1. Nad lesy plují tři krkavci
2. Zůstat na místě
3. Něžné souboje
4. Pařez
5. Únor
6. Třinácté komnaty
7. Bůh rady nedává
8. První letošní hřmění
9. Není cesty zpět
10. Srdce a růže
11. Bílá v bílé
12. Neopětovaný dotek

Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota
6. Znovu ponejprv
7. Hodiny a mraky
8. Kolikrát jsem spadl
9. Převržené svícny
10. V zajetí barev
11. Poutě
12. Věže, plameny, květy
13. Třasořitky
14. Pavouk, meteor a bludiště
15. Večer před západem slunce
16. Čapájev
17. Fantazie
18. Liška
19. Žena, motýl a bouřka
20. Milosrdenství
21. Defilé
22. Chtěl jsem něco říci
23. Mentolové meditace
24. Parnasie
25. Moudrost
26. Parýzek
27. Nahoře jahůdka jako hlídačka
28. Temný dům
29. Marnost slov
30. Slastné bloudění
31. Podzimní vitráže
32. Dušičkové inverze
33. Těžké je svítání
34. Zpomalení času
35. Vyhořelý domov

Rok 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom