Miniatury : Hummel na Boubíně

     Hummel na Boubíně

     Jedu na kole na návštěvu jáhna Jardy do Domova klidného stáří v Pravětíně. Skončil tu po třetí mrtvici. Neměl jsem tušení, že je tady. Sestřička mě vede k jeho pokojíku. „Tak, támhle ty dveře,“ říká mi. „Příště už si to budete pamatovat.“
     Jarda je na pokojíku sám. Leží, ale když mě vidí, hned se posadí. Odpočívá po obědě. Má jedno oko slepé, druhé se brzy unaví, špatně chodí, ale když sedí, není na něm nic znát. Okna míří na východ, ještě má zatažený závěs, je tu přítmí. Za oknem je posekaná louka. Čerstvá zeleň září. Ve větru se třepotá třásnitý šat bříz. V dáli krouží na pozadí temných mračen hejno bílých ptáků.
     Jarda mi vypravuje o svém mládí, jak dělal v dolech, jak s horníky bagoval fajfkový tabák Baču. Také jak si do podzemí brali čutoru s meltou. Připevňovali si ji k opasku. Práce byla v tom teple fyzicky náročná, lil z nich pot a potřebovali spláchnout nadýchaný prach. Měl smlouvu na čtyři roky, po vojně se mu podařilo dostat na jiné místo, ke statkům. Vozil na jatka krávy. Když došlo na zabíjení dobytka, odehnali ho pryč, prý to není nic pro něj. Chovali se ke zvířatům krutě, mlátili je železnými tyčemi a já si vzpomněl na rampu koncentráku v Osvětimi, kde se podobným způsobem snažili zkrotit mladé chlapce, kterým došlo, že je čeká smrt, a chtěli někam utéci.
     „Jsem rád, žes tu byl,“ říká mi na rozloučenou. „Alespoň jsem si s někým popovídal. Tady moc není s kým. Jsou tu skoro samé ženské. Některé už jen mlčí. Těm, co mluví, skoro nerozumím. Někdy jen přikyvuju, a nevím, na co. A zrovna ty, kterým je nejméně rozumět, nejvíc mluví.“
     Sjíždím prudkou kamenitou cestou z Pravětína, kameny odletují, kolo drncá, bojím se, abych neprorazil plášť. Zastavuju až u protipovodňové nádrže na Pravětínském potoce. Kolo nechávám nahoře na cestě a scházím ke kamenné hrázi, po které jdu až k přepadu. Dívám se na dno, kde se až u samotné hráze drží několik pstruhů. Skoro se nehýbají. Svítí na ně sluníčko. Vodní hladinu vtahuje požerák. Tu vidím na hladině zmítajícího se brouka. Voda ve tvaru nálevky jej nezadržitelně unáší k otvoru, jímž protéká voda na druhou stranu hráze. Ale ještě je čas. Klekám si na zdivo, natahuju ruku a na poslední chvíli brouka nabírám do dlaně. Nesu ho do bezpečí, cítím, jak mě šimrá, pak ho pokládám do trávy. Je to střevlík fialový, noční lovec, který se přes den spíš skrývá. Jak se octl ve vodě Pravětínského potoka?
     Odcházím se zvláštním pocitem. Jaký má význam záchrana nenápadného střevlíka? Přišel jsem na hráz přesně ve chvíli, kdy jej proud už už protáhl požerákem. Kéž bych měl cenu jako tenhle střevlík. Unáší mě proud, nevolám o pomoc, jen nožkama bezmocně kmitám. Jsem už ztracen a najednou mě bez mé zásluhy vytáhne z jisté záhuby čísi ruka.

***

     Podruhé jdu do Pravětína pěšky. Slunce pálí, ale vzduch ve stínu chladivě občerstvuje. Jenže stínu je málo. Svlékám bundu a potím se i v tričku. Je to paradox, že si v batohu nesu ještě zimní svetr. Ale po návštěvě Jardy se chystáme s Jokulátorem na Boubín. A tam bude jistě studeně foukat.
     Nad hlavou mi září oslnivý kumulus, ze kterého se utrhl oblak ve tvaru řvoucí lebky. Chybí jí dolní čelist. Konečně se zatahuje, blíží se další přeháňka. Zešeřilo se, a když vcházím mezi první domky vsi, dává se do deště. Když docházím k Domovu klidného stáří, déšť se mění v prudkou přeháňku. Mezi kapkami proletují k zemi ledové krupky a odskakují, chrastí a šustí to na střechách. Ochlazení vítám. Stojím před vchodem a ani se nejdu schovat pod střechu. Nastavuju krupkám tvář a pozvolna se nechám promáčet. Znovu si beru bundu, která hřeje, ale brzy promokne. Otevírají se dveře spodní budovy. Vykukuje ošetřovatelka: „Potřebujete něco?“
     „Ne. Jdu jen na návštěvu,“ odpovídám. U vchodu je panel s různými tlačítky. Snažím se zazvonit, ale trvá to dlouho, než se objeví jedna z ošetřovatelek. Staří lidé jsou tu pod dohledem, nikdo se k nim nepozorovaně nedostane. Asi bych na jejich místě byl nesvůj. Celá má bytost by toužila po volnosti. Jarda sedí u stolu a čte knihu, nějaké dokumenty z druhé světové války. Tak si sedám na postel. Mám hroznou žízeň, brzy vypiju Jardovi všechen čaj z termosky, a když ošetřovatelka přináší Jardovi svačinu, prosím jí, aby nám přinesla další.
     Bavíme se o tom, má-li smysl křtít malé děti. Jarda vzpomíná na Horní Vltavici. Nejvíce povyražení přinášely křty tak dvou, tříletých dětí. Ty prchaly před Jardovou bílou albou, schovávaly se pod kostelní lavicí, honili je po celém chrámu. Snad jim ta bílá připomněla lékařský plášť. Pak převede řeč na bývalého varhaníka, který na vimperském kůru působil ještě před Haškem. Uznával jen varhany. Tehdejší kněz Vašek Hes rád poskytoval prostor mladým, dával jim možnost hrát při bohoslužbě na kytary. Při jedné mši se po přijímání chopili svých strunných nástrojů. Varhaník vztekle mrštil klíči od kůru a zvolal: „Ještě si tu udělejte ohýnek!“
     Kněz Václav míval na starosti jiného faráře Krause. Ten měl problémy s alkoholem, několikrát se léčil v Červeňáku. Býval zároveň myslivcem. Jednou jel na setkání myslivců, kde vždy teče alkohol proudem. Kraus se opil, vyšel ven a usnul před bufetem, pušku měl opřenou mezi stehny o rameno. „Přijeďte si pro toho opilého faráře,“ volali tehdy na vimperskou faru. A tak milého kněze naložili do auta a vezli ho do léčebny. Pater Hes už později Krausovi svěřil jen bohoslužby v Hliništi v kapli svaté Anny. Mše se tam tenkrát konaly každý měsíc. Okolo vede silnice na Strážný, bylo to v počátku devadesátek, kdy se tam nabízelo mnoho prostitutek. Jedna z nich přišla na bohoslužbu. Stála vzadu a bylo na ní vidět, že je úplně mimo. Spíš zfetovaná než opilá. Chtěli ji vyvést ven, ale farář Kraus tomu zabránil: „I Ježíš se stýkal s nevěstkami. Nechte ji tady.“

***

     Piju hrníček čaje za hrníčkem. Když jej postavím na noční stolek, ozve se klapnutí a Jarda hned volá za sebe ke dveřím: „Dále.“ Myslí, že někdo klepe. A pak už se loučíme, Jarda je trochu unavený a už po čtvrté jim přinášejí večeři. Čekám před domovem na Jokulátora. A už frčíme k oboře a ke Třem křížkům. Z přehrávače zní klavírní hudba Johanna Nepomuka Hummela. Honza se rozplývá nad uměním sólisty, Hummel je podle něj nedoceněný skladatel, přitom pod jeho vlivem tvořil i Fryderyk Chopin.
     Jokulátor má od lesů povolení, může zajet až ke křižovatce u bývalého Boubínského zámečku. Shodujeme se na tom, že s lesy je normální domluva, ale na Národním parku žijí neskuteční pokrytci. Když Jokulátor potřeboval zajet na Knížecí Pláně a nafotit ranní přízemní mlhy, byl to problém. Povolení nedostal. Přitom ochranáři se tam prohánějí ve svých rudých Toyotách a na okolních vsích, jako třeba na Borové Ladě, se staví celá sídliště z apartmánů pro boháče a nové a nové penziony ničí původnost zdejší krajiny.
     Stoupáme na vrchol, co noha nohu mine. Jokulátor má za sebou sedmou operaci nádoru, vzácného druhu rakoviny, kterou prý mají v Čechách jen dva pacienti. Při poslední operaci mu vzali část trapézového svalu, nemůže už nést na zádech batoh, tak má své fotografické náčiní přehozené v kabele přes zdravé rameno. Opět se stmívá novými oblaky, pak padá sníh a nakonec už jen hustě chumelí. V korunách smrků to hučí větrem, v uších mi doznívá Hummelova hudba, orchestrální vášeň a virtuózní trylky klavíru. Cítím příliv energie a poznávám, co Jokulátorovi dodává vůli k životu. Těsně pod vrcholkem Boubína mi ukazuje skalisko a v něm kamenné dveře. „Z takových průrev vyvěrá energie,“ prozrazuje mi tajuplně. Skála není z cesty skoro vidět. Jokulátor zná masiv Boubína do všech podrobností. Však dnes vystupuje nahoru po sedmnáct set dvacáté.
     Jokulátor se po poslední operaci octl na několik dní na motolské jipce. Vedle něj ležela pacientka, mladá doktorka, celá rozřezaná, sdrátovaná, s vyoperovaným jícnem. Rakovina se jí rozlezla už po celém těle. Jako lékařka jistě věděla, že její stav je beznadějný.
     „Proti ní jsem si tam připadal jako simulant,“ říká Jokulátor. „Člověk si až tam uvědomí, kolik pozornosti se dnes dostává nicotnostem. A mladí, ti už nevydrží vůbec nic. Sebemenší problém, a hned se volá psycholog. A když nepomůže on, dostaví se do sborovny matinka s žalobou na školu sepsanou umělou inteligencí.“

***

     Vystupujeme na věž. Navlékám si teplý zimní svetr, Jokulátor si přetahuje přes hlavu kapuci. Sníh začíná držet na dřevěných schůdcích. Čím jsme výš, tím úporněji se do nás opírá severozápadní vítr. Na vrchol se valí mohutná oblačná kupa, její temná základna se nás dotýká a postupně zahaluje Basumský hřeben. A pak se ocitáme v chuchvalcích mlhy, která dál a dál houstne. Lepí se na nás mokré sněhové vločky. Jokulátor vytahuje ruční anemometr, upevňuje na zábradlí teploměr. Teplota klesá na nulu a vítr dosahuje deseti metrů za sekundu. Vyčkáváme. Vím, že je to jen přechodný jev a že kumulus se přes nás převalí a páry se protrhají. Je jen otázkou, jak dlouho to bude trvat. A pak se severní strana projasňuje a už vidíme vzdálené obzory a sluncem osvětlený Písek. Mračna nás obtáčejí, stahují smyčky a zase je povolují. Sněžení se na chvíli mění déšť, ale hned k nám vítr žene další velké slepence vloček. To už se otevírá pohled i na Bobík. Z lesů se vztahují do výše trhance par. Vzdušné víry je ždímají, tisknou k sobě a opět rozhánějí. A daleko za Bobíkem, po jeho pravici se objevuje kousíček duhy, tak malý, že neprozradí ani oblouk, jehož by jinak byl součástí. Ke vší té kráse zpívá drozd. Jeho ostré trylky se rozléhají v jedinečné akustice horského lesa.
     Chvěju se zimou, mám teplou a lehkou bundu ale co je to platné – sucho neudrží. A přesto to ve mně volá: Co, probůh, dělám dole? Proč nežiju trvale v těchto výšinách, kde je člověk součástí oblaků, vichru, odkud vidí krajinu pod sebou jako vlastní život. V té rozlehlé krajině se ztrácí na tisíce bolestí, jež shora vytvářejí už jen kompozici polí, luk a lesů.

Text a foto Roman Szpuk

Popisky k fotkám:
1) Pravětínský potok
2) Cumulus fractus lacunosus neboli řvoucí lebka
3) Blatouchy na Boubíně
4) Dřípatky na Boubíně
5) Kamenné dveře
6) Základba kumulu se valí nad Basumským hřebenem.
7) Útržek duhy za Bobíkem
8) Pohled k jihu po přeháňce
9) Dramatický interiér boubínského lesa

Rok 2025
1. Nad lesy plují tři krkavci
2. Zůstat na místě
3. Něžné souboje
4. Pařez
5. Únor
6. Třinácté komnaty
7. Bůh rady nedává
8. První letošní hřmění
9. Není cesty zpět
10. Srdce a růže
11. Bílá v bílé
12. Neopětovaný dotek
13. Nepotřebuju ani borůvku
14. Třepetající palety

Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota
6. Znovu ponejprv
7. Hodiny a mraky
8. Kolikrát jsem spadl
9. Převržené svícny
10. V zajetí barev
11. Poutě
12. Věže, plameny, květy
13. Třasořitky
14. Pavouk, meteor a bludiště
15. Večer před západem slunce
16. Čapájev
17. Fantazie
18. Liška
19. Žena, motýl a bouřka
20. Milosrdenství
21. Defilé
22. Chtěl jsem něco říci
23. Mentolové meditace
24. Parnasie
25. Moudrost
26. Parýzek
27. Nahoře jahůdka jako hlídačka
28. Temný dům
29. Marnost slov
30. Slastné bloudění
31. Podzimní vitráže
32. Dušičkové inverze
33. Těžké je svítání
34. Zpomalení času
35. Vyhořelý domov

Rok 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom