Miniatury : Daleké lesní požáry

     Daleké lesní požáry

     Ptáci utichli. Jen nad les se vyhoupl úplněk. Okrově zpopelavěl kouřem z dalekých lesních požárů kdesi v Kanadě. Už k večeru se v trhlině mezi temnými stratokumuly objevil oranžově svítící cirrus s okem unaveného slunce postiženého zánětem spojivek. Vzpomněl jsem si na Franze Kafku: Člověk vidí, jak slunce pomalu klesá a přece se vyděsí, když jej náhle obklopí tma. Ale měsíc přesto svítí a stoupá k zenitu.

***

     Vyprávěla mi kamarádka, která se stala podobně jako já pracujícím důchodcem, jak se snaží chodit svižně a vzpřímeně, aby dokázala, že má ještě dostatek sil a energie k další práci. Je to učitelka. Na schodištích mohou být kamery, nemůže si dovolit stoupat po nich nahrbená a těžce dýchat. Uvědomil jsem si, že se chovám podobně. Je-li na stanici přítomen šéf, beru schody do pozorovatelny po dvou. Dělám čiperné pohyby a odpovídám rychle a vtipně, abych mu předvedl, jak jsem pozitivně naladěn. Prodávám sám sebe, musím být zbožím, o které je stále zájem. Jinak mě propustí a zbyde už jen čekání na smrt. Až v lese se dostávám do souladu se sebou samým. Mohu zvolnit, šourat se a nemaskovat rozverností občasné zavrávorání. Vida, a pak že les nemůže být domovem, místem, kde se chováme přirozeně a úměrně našemu věku. A tak se nestydím ani za občasné objetí stromu, k němuž se neuchyluju jen z úcty k němu, ale i ze slabosti.

***

     Sešli jsme s Pošťákem k Losenici. Jeho milá se zamilovala do jiného. Napsal jí, že se loučí a že jí dává hodinu na odpověď, pak že si ji zablokuje. Chtěl tak učinit hned, jak jsme vyšli, ale přemluvil jsem ho, ať ještě počká. V údolí Losenice není signál. Až se vrátíme, třeba na něj bude čekat její odpověď.
     „Podíváme se do proudu potoka,“ říkám mu. „Postojíme nad ním. Třeba z nás něco vyplaví. Nějaký popel.“
     „Ezoterické kecy,“ hodnotí moje slova Pošťák.
     Je čas sedmikvítků evropských. Jdeme do mokřadů, kde jich vždy v červnu kvetla spousta, ale letos jsem tam objevil jediný květ. A vedle něj vytáhlý stonek podbělice alpské, na které sedí můrka a pestřenka. V míru spolu sají květinový nektar.
     Chvíli mlčky zíráme do narudlého toku, jehož píseň uklidňuje. Pak se vracíme. Stoupáme velmi zvolna a není to jen kopec a špatný dech, který nás zdržuje. Na stanici se Pošťák dívá do mobilu. Neodpověděla.

***

     Přijela mě navštívit Terezka, dcera mé dávné lásky Lidušky. Lída za mnou přijížděla z Kladna stařičkou žlutou škodovkou sto pětkou se svými třemi dětmi. S Terezčinými bratry jsem hrál neúnavně fotbal. Dokonce i na čerpací stanici, než Lída natankovala, vytáhli jsme merunu a začali si kopat. Také jsme sbírali houby. Byli to nadšení mykologové, poznali každou houbu a určili i její latinský název.
     Nejmladší byla Terezka. Poznal jsem ji v jejích pěti letech. Letos jí bude třicet a sama má pětiletého synka Ondru. Chvíli předvádíme na měrném pozemku frisbee: házíme si létajícím talířem. Pak sedíme v pozorovatelně a vzpomínáme, jak jejich rodina odjížděla ze stanice na poslední chvíli, někdy až ve tři ráno, právě tak, aby děti stihly školu. Jedné dusné tropické noci jsme se loučili na verandě. Bylo rozsvíceno a nechal jsem otevřené dveře. Během chvilky přilétly dovnitř celé houfy můr a jiného hmyzu. Je-li nutno se loučit, kéž se tak stane až na poslední chvíli, v čase, kdy už není vyhnutí.
     Náš vztah s Liduškou trval něco přes tři roky. Pro Terezku to však byla nejintenzivněji prožitá část dětství. Jezdili jsme po republice od Českého středohoří až po Jeseníky, vypravili jsme se někam naslepo a pak sháněli nocleh, kde se dalo. Tak jsme se třeba dostali pod Praděd. Nocleh nám poskytli na tehdejší chatě Barborce, v ohromném pokoji s mnoha palandami. Spali jsme tam úplně sami. Ráno přešla studená fronta i s bouřkou, zrovna jsme se doškrábali na vrchol Pradědu. A třebaže byl začátek září, začalo sněžit. Sníh se udržel i na asfaltové cestičce a nemohli jsme se pak rozjet, pneumatiky prokluzovaly, podařilo se nám to až na bůhvíjaký pokus.

***

     V čase volna jedeme s Terezkou a Ondrou na večeři do Dobré chaty. Ondra je na zabití. Objedná si polévku, ale jen se jí dotkne. Na zbytek nemá nikdo z nás chuť. Pak chce dort. I v něm se jen nimrá. Číšník odnáší nedojedky, všechno je to drahé. Pak venku pozorujeme kočku, jak si hraje s myší. Válí se na zádech, vezme ji do předních tlapek, přikousne, pustí ji. Myš už je polomrtvá, ale slabě píská. Je to hrozný pohled. „Jak se na to můžete dívat?“ ptám se a odcházím k Terezčinu Volvu. Připadám si v životě jak ta myš. Ale kdo je kočkou?
     Terezka přijela i třetí den. Ondra se zmocnil klacku, který jsem tu házel Corliss. Od té doby tu zůstal opřený o zeď stanice. Za nic na světě se ho nechce vzdát. Tak mu ho nechávám. Prý ho zapíchnou doma do záhonu jako tyč k rajčatům. Hle, osud jednoho klacku. Odjíždíme do Kočičova, kde Terezka tráví dovolenou s kamarádkou Rybičkou. Rozdělali jsme oheň a opékáme buřty. Popíjím pivo Bohém. Prý ho koupily extra pro mě. Hořce se usmívám. Copak já jsem za bohéma? Před osmou mě Terezka veze zpátky na stanici. Loučíme se. Prosí mě, abych se z Ukrajiny vrátil ve zdraví. Pro ni. Když kráčí, má v sobě pohyby maminky. Má stejnou dikci hlasu, a když odjíždí, mává mi z okna stejným způsobem, jakým mi kdysi mávala Liduška.

***

     V době puberty jsem psal povídky o útěcích z nesnesitelné atmosféry domova. Bylo mi třináct či čtrnáct. Vždy jsem se sbalil a zmizel někam do hloubi Šumavy, kterou jsem tenkrát vůbec neznal. Nastal večer. Uchýlil jsem se do nějaké staré chalupy, skryl jsem se před větrem, venku řádila vánice. Dál jsem v příběhu nepokračoval, neměl žádné vyústění, pointou bylo usínání v úkrytu před světem. Rozbil jsem lampu, neboť jsem u cíle, napsal básník Jiří Gold.
     V jedné z těch povídek jsem vycházel k večeru na hřeben Krušných hor. Bylo to o Silvestra. Dorazil jsem do dřevěné boudy, kde žil osamělý starý muž. Přijal mě pod svou střechu. Venku hustě sněžilo. Už si nepamatuju, o čem jsme spolu mluvili, patrně o důvodech, které mě vyhnaly do mrazivého nočního lesa. V kamínkách praskal oheň. Pili jsme čaj a ráno jsem se vzbudil do slunce. Vyšel jsem před boudu, vše bylo posypáno čerstvým sněhem, který zázračně jiskřil. Ale to ráno nevycházelo ze mě. Dopsal jsem ho tam jen proto, že by to tak nějak mělo vyústit: noc v nový den. Pro mě příběh končil usínáním v teplé tmě noční boudy neznámého tuláka.
     Nedávno jsem jel na vyhlášení výsledků literární soutěže Trapsavec, které se konalo v nádherném údolí poblíž Hamru na Jezeře. Klubíčko mě dovezla autem skoro až na místo. Ale mezi trampy se mnou nešla. Nesnáší partu píšících trampů. Otočila se na úzké lesní asfaltce a odjela. A pak mě večer u táboráku napadlo, že bych po padesáti letech mohl ten pubertální příběh napsat znovu, jen s obrácenými rolemi. Teď bych já byl tím starcem v boudě kdesi v hlubokých lesích. A navštívil by mně mladík prchající z tenat světa, z nesnesitelného života v místech, které občas chybně nazýváme domov. Co bych tomu mladíkovi řekl? K čemu jsem dospěl po padesáti letech života? Nedokázal bych mu poradit. Místo čaje popíjel bych pivo a mlčky bych mu naslouchal. Ale ani ten nejvyšší věk nedává člověku právo udílet mladým rady. Nepoznal jsem mír domova, nedokázal jsem ho poskytnout ani svým dětem. Tak se štafeta bolesti předává z generace na generaci.
     Teď sedím na ochozu meteorologické stanice. Dívám se na měsíc, který zastírá kouř dalekých lesních požárů. Co v nich shořelo? A hoří vše, co bylo nutno zapálit? Nevidím oheň, necítím jeho žár, jen ten rozptýlený dým jako by mě pálil v očích. Putoval nad Šumavu tisíce kilometrů, aby mi připomenul mladé naděje, prvotní touhu po lásce a nevyléčitelnou melancholii, jíž se ohlásila puberta jako náhlý a nečekaný příliv pod zástěrkou noci.

Text a foto Roman Szpuk

Edit : Ahoj Romane, tato moje říkánka se ze mne dostala koncem roku třiadvacátého. Netušil jsem ani trochu, že už tehdy byla vlastně malou odpovědí na Tvoji docela čerstvou popelavou miniaturu. Nezlob se za mé netušení. Už si sypu popel na palici, neboj… komu není zhůry dáno…

https://fotopavouk.cz/basnicky/zbytky.html

Pavouk z Volar

PŘEHLED MINIATUR

Rok 2025
1. Nad lesy plují tři krkavci
2. Zůstat na místě
3. Něžné souboje
4. Pařez
5. Únor
6. Třinácté komnaty
7. Bůh rady nedává
8. První letošní hřmění
9. Není cesty zpět
10. Srdce a růže
11. Bílá v bílé
12. Neopětovaný dotek
13. Nepotřebuju ani borůvku
14. Třepetající palety
15. Hummel na Boubíně
16. Okna a kočky

Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota
6. Znovu ponejprv
7. Hodiny a mraky
8. Kolikrát jsem spadl
9. Převržené svícny
10. V zajetí barev
11. Poutě
12. Věže, plameny, květy
13. Třasořitky
14. Pavouk, meteor a bludiště
15. Večer před západem slunce
16. Čapájev
17. Fantazie
18. Liška
19. Žena, motýl a bouřka
20. Milosrdenství
21. Defilé
22. Chtěl jsem něco říci
23. Mentolové meditace
24. Parnasie
25. Moudrost
26. Parýzek
27. Nahoře jahůdka jako hlídačka
28. Temný dům
29. Marnost slov
30. Slastné bloudění
31. Podzimní vitráže
32. Dušičkové inverze
33. Těžké je svítání
34. Zpomalení času
35. Vyhořelý domov

Rok 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom